Obec leží na jižním svahu žulového masivu prahorní Českomoravské vysočiny s nejvyšším vrchem Čeřínkem . Její východní hranici tvoří potůček pramenící ve Štuzajfu, který se u Klepáku vlévá do Jedlovského potoka, a hranice pokračuje dále po potoce až do jeho ústí do řeky Jihlavy. Na severu  a západě  obec nemá přírodní hranici. Sousedy obce jsou: Dvorce, Mirošov, Kostelec, Dolní Cerekev a Horní Hutě. Cejle leží v nadm. výšce 550 – 580 m.

Na úsvitu věků byl na území, kde dnes leží obec Cejle, rozsáhlý smíšený prales, ve kterém žila lesní zvěř včetně medvědů a vlků.

Po příchodu slovanských kmenů se v oblasti Cejle usadili Zličané z rodu Slavníkovců. Po jejich vyhubení Přemyslovci v 10. století pak připadlo toto území českým knížatům.

V roce 1144 byl zdejší kraj v rozasahu od Červené Řečice po Dolní Cerekev darován Vladislavem II. druhému pražskému biskupovi Otovi .

Do krajiny pronikli další Slované, kteří se usazovali podél řek a mýtili a žďářili lesy. Rovněž byli povoláni i další kolonisté, především z němečtí, aby se jinak pustá oblast zalidnila.

V té době byla také založena osada Cejle, jejíž název je odvozován od německého slova Zeile, značící řadu, ulici. Stalko se tak v roce 1278. O výrazném německém osídlení Cejle svědčí i názvy polních tratí jejího katastru z doby Marie Terezie:
Hubacker, Štajstajch, Spitzacker, Hrubwiesen, Lausswiessna, Lemerwiessna, Mosswiessna, Mughauf, Sstuzagf atp.

Robotu Cejlečtí  nekonali, ale místo ní platili z každého lánu po 3 groších. Vybíralo se na sv. Jiří a Havla. Za zaplacení berně – daně ručil rychtář a někteří majetní a vážení občané. Rychtář měl mimo vybírání berně pravomoc soudní,  dozíral na potoky  a kde nebyl hajný, zastupoval ho, aby vrchnost neutrpěla škodu na zvěři, ulovené pytláky.

Rychtářem v Cejli byl r. 1364 Piligrim, který byl velmi zámožný. Jeho nástupcem byl Mikuláš. V Cejli činila daň za celou ves 9 kop a 20 grošů. K Cejli náležel ještě Vestenhof, dnes Kostelecký dvůr. Pod Cejlí na Jedlovském potoce býval mlýn . Měl svobodu v mletí, ve vedení a spouštění vody, v užívání dovolené a obvyklé cesty. Platební povinnost tohoto mlýna byla 12 grošů ročně.

V roce 1415 byla část řečického arcibiskupství, kam spadala i naše obec, zastavena Jankovi z Chotěnic a do rukou církevních se už nikdy nedostala.

V roce 1930 bylo v obci 545 obyvatel, z toho 274 mužů a 271 žen. Tenkrát 13 osob neumělo číst a psát. Zaměstnáni byli hlavně v zemědělství a lesnictví. Jiní se zabývali různými řemesly nebo měli živnost. Ve vsi byl kovář, pekař, švec, mlynář, řezník, krejčí, obuvník, kolář, truhlář, bednář, tesař, zedník, zámečník, kameník aj.

Některá jména z 30-tých let minulého století se vyskytují v obci dodnes – Zlatuška, Suchý, Vytiska, Podhorský, Štefl, Ohnsorg, Urban, Roubal, Jilich, Vejvoda, Hromádka, Reitermann, Kovářů, Jelínek, Kohout, Němec, Volf, Cháb, Smrčka, Švíkovský, Veselý, Frantál, Jaroš, Mareš, Svoboda, Pekárek, Pikal, Zeman, Dvořák, Novák, Toman, Kameník, Holzbauer.

Použitá literatura: první a druhý díl kroniky obce Cejle
Zpracovala: Anna Krausová, kronikářka obce Cejle

---