pes Faraon

Dagmar Nebeská


Jaký vlastně jsem?

Z

apomeňme na přítomnost a vraťme se na chvíli do dávné minulosti. Tenkrát staroegyptští chrti lovili pro faraonské vládce antilopy a gazely a byli také jejich strážci a ochránci. Proto se jim také po jejich smrti dostávalo zvláštních výsad. Byli mumifikováni a ukládáni společně se svými pány v hrobkách, se stejnými obřady a poctami. Známá je balzamovaná mumie faraónského chrta Abuwtiyuwa, která je uložena v západní části Cheopsovy pyramidy. Byl to velký favorit faraona Antefa II. (rok 2300 před n. l.) a proto jeho hrobka je zvlášť pečlivě vyzdobena nejen nápisy a kresbami, ale i drahocennými dary jeho pána.

Nejstarší vyobrazení boha Anubise  se šakalí hlavou jsou 7500 let stará a není pochyb, že je to hlava psa faraona, jak jej dnes známe. Ostatně teorie, že prapředek faraona je šakal, v poslední době již zcela převládá. Největší ochránkyní faraonských psů byla královna Hatschepsut, v jejímž chrámu se dodnes nachází velká a cenná sbírka těchto psů z hlíny, kamene i dřeva.

Tito psi však neměli jen příznivce. Podle jedné ze staroegyptských legend prý dokonce královna Cleopatra, v době své vlády, nařídila tyto psy vyhubit.

Ale egyptská říše zanikla a s ní i faraonští psi. Dlouho se myslelo, že vyhynuli a doklady o jejich existenci zůstanou jen ve skulpturách a vyobrazeních, uložených v egyptských odděleních historických muzeí. Až v šedesátých letech minulého století byl zcela náhodně na ostrově Malta objeven pes, který byl nejen typově homogenní, ale i v detailech odpovídal oněm tisíce let starým kresbám faraonských psů. Středomořské ostrovy se tedy staly jejich azylem, ať už úmyslně nebo náhodně. Předpokládáme totiž, že je tam při svých čilých obchodních cestách převezli féničtí kupci. Během let se pak nezávisle na sobě vyvíjely rozdílné varianty této rasy: Cirneco del Etna na Sicílii, Podengo Ibicengo na Ibizi, Faraon na Maltě. Zda také Kanárský Podengo nebo Portugalský Podengo vycházejí z téhož kmene je sporné, ale i tyto rasy počítáme do skupiny se společným názvem „faraonští psi“. Ze všech těchto mutací staroegyptských psů se však jako nejčistší dochovali jedinci na ostrově Malta. Ideální podmínky se vytvořily přirozenou cestou ostrovní izolace a minimálním počtem „domorodých“ psů. A tak se zde tento pes vyvíjel a přežil celá tisíciletí. Nikoliv sice ve službách faraonských vládců a na výsluní jejich přízně, ale byl neméně užitečným a zdatným pomocníkem maltských farmářů, zejména při lovu králíků. Maltézané ho nazývali Kelb tal Fenek (maltsky „králičí pes“) a povýšili ho na svoji národní rasu. Ať už se za tu dlouhou dobu změnil v čemkoliv, jediné, co se zcela očividně nezměnilo, je jeho vzhled. Nepochybně je to tedy zásluha maltézského lidu, že tato stará, ušlechtilá a vzácná rasa byla dochována do dnešních času v původní a nezměněné podobě.

Novou kapitolu v dějinách této rasy tedy začínají psát šedesátá léta 20. století. A je to Anglie, národ, milující a obdivující antiku, dějiny a starožitnosti, který řekl svoje první slovo. V té době byli na Maltě služebně manželé Blockovi  a tohoto psa objevili u místních rolníků. Byli natolik fascinováni jeho elegancí, rychlostí a krásou, že neváhali pokusit se o znovuvzkříšení této rasy a jeden exemplář domů do Anglie dovezli. Byl to první faraon v Evropě, Bahri of Twinley a k němu přibyla později fena. Tím byl položen základ k chovatelské práci, jejíž náročnost však nelze srovnat s běžnými a známými normami. Uvážíme-li, že nejen tyto dva první exempláře, ale i každý pozdější, pečlivě vybíraný a na ostrově vyhledávaný jedinec, musel před vstupem na anglickou půdu projít mimo jiné i půlroční karanténou, dovedeme si představit, kolik času, námahy a finančních prostředků bylo vynaloženo a kolik problémů se muselo, resp. ještě i dnes musí řešit. V Anglii je dodnes tento pes pokládán za starožitnost a také tak ceněn.

Kynologický svět se brzy ze vzrušujícího překvapení vzpamatoval a během let přibývali další nadšenci a obdivovatelé, ochotni podstoupit tutéž náročnou a namáhavou práci. V roce 1973 zakoupila švédská chovatelka paní Inge-Britt Casselli  od Blockových chovný pár, psa Twinley King Ahknaten a fenu Twinley Pupa, takže už v následujícím roce bylo na světě prvních šest faraonů švédského chovu. V zápětí se přidalo Finsko, Nový Zéland, Kanada a Austrálie, pro něž základem byl nejen chov manželů Blockových, ale i novější chov další významné anglické chovatelky paní Moniky Still  s chovnou stanicí Merymut. Skotsko začínalo s importovaným párem psem Luki a fenou Chu–Cha, ale příliš se jim nedařilo. Do USA byl faraonský chrt importován – rovněž z Anglie – v roce 1979 a v roce 1983 již bylo registrováno 141 vrhů. V tomtéž roce byl vytvořen americký standard této rasy a také byla zapsána do American Kennel Club. O velkou popularitu se zasloužily nejen dvě velké chovné stanice, paní Fity Sacks ze státu New York a Bullard a Martin z Kalifornie, ale i velká propagace ve sdělovacích prostředcích ekologického významu. Prvním majitelem faraona v USA však byla paní Ruth Taft Hobbs Harper, americká rozhodčí, která přivezla fenu Fqira, později psa Bummet Brook s Buto. Oba jsou registrováni v AKC pod čísly 001 a 002. Přesto však současný stav je vzhledem k rozloze těchto států nedobrý, asi 400 jedinců v USA je velmi málo.

V osmdesátých letech projevuje o tuto nevděčnou práci zájem i západní Německo. Manželé Ahlgrimmovi v Bad Margentheim začínají svůj chov s fenou Fallohide Queen Huyana a psem Chassellis Deir–el–Bahrí a jejich chovná stanice L'Ahmar ta Malta („červený z Malty“) dává v následujících letech do chovu další jedince. Můžeme jmenovat alespoň poměrně mladou fenu Baghíru L'Ahmar ta Malta v chovné stanici Doyand's paní Schultz–Janson z Berlína.

I když výčet chovatelů je nemalý, stále musíme hovořit o práci „záchranné“. V mezidobí totiž mnoho zvířat již dovršilo svůj věk a také některé z původně nadějných spojení nenašly později z nejrůznějších důvodů pokračovatele. Můžeme mezi tyto případy počítat i sousední Rakousko, kde první a jediný vrh byl před několika lety umístěn nejdříve v útulku pro psy a později i s fenou – matkou zmizel beze stopy. V Evropě je tedy v této době jen několik málo desítek těchto krásných psů. S výjimkou severních států je tato rasa v Evropě – z nevysvětlitelných důvodů – opomíjena, nezískala si ještě oblibu. Dvě příčiny však známe, tou první je nesmírně pečlivý výběr nového majitele, ne každý zájemce odpovídá představám a požadavkům chovatele. Tou druhou příčinou je skutečnost, že každý, kdo faraona již vlastní, je jím tak okouzlen, že velmi brzy chce mít ještě druhého či třetího. Oba důvody jsou pochopitelné a vysvětlitelně, takže relativně málo majitelů má relativně hodně psů.

Velmi často dochází k nedorozumění při pojmenování této rasy. Je nutno si uvědomit, že „faraonští psi“ je společný název pro všechny chrty ze středomořských ostrovů se vztyčenými ušními boltci, tedy pro Podenga, Cirneca atd., ale ovšem také pro faraonského chrta, tj. Kelb tal Fenka neboli maltskou variantu. Jako nejtypičtějšímu představiteli této skupiny chrtů mu byl atraktivní název „faraonský chrt“ (Pharaoh Hound) ponechán, pod tímto názvem je také v FCI mezi chrty registrován. Teprve před několika lety byl zařazen do skupiny 5 s názvem faraonský pes. Jeho platný standard je z listopadu 1987. Je zajímavé, že se tento standard v některých bodech liší nejen od standardu předchozího, ale zejména od standardu zámořského, tedy vydaného americkým KC. A nejsou to odlišnosti zanedbatelné, patří mezi ně například kohoutková výška nebo umístění bílých znaků. Tato nejednotnost je také jedním z následků teprve nedávného roztřídění středomořských chrtů a renesance pravého faraonského chrta. Angličané mu říkají „the smiling hound“, „usmívající se chrt“ .

O povaze faraona standard mimo jiné říká, že je inteligentní a pozorný. Pro standard snad to stačí, ale pro společný život s faraonem musíme znát ještě mnohé detaily, které se za touto stručnou charakteristikou skrývají. Nesmíme zapomenout, že tento pes musel po dlouhá tisíciletí bojovat o přežití, s přírodou i člověkem, a proto se také tímto směrem vyvíjely, upevňovaly a sílily jejich přirozené pudy i instinkty. Faraon je ostražitý a – považuje-li to za nutné - i výhrůžný, ale nikdy ne agresivní, ani vůči člověku, ani vůči jiným zvířatům. V domácím prostředí se se všemi zvířaty dobře snáší bez zvláštních těžkostí, dokonce i s kočkami. Je vysloveně přátelský k dětem. Vůči dospělým osobám zachovává nejprve zdrženlivý a vyčkávací odstup a v tomto stadiu nesnáší žádný nátlak. Vysloveně nemá rád, když cizí osoba k němu přistoupí přímo – byť v dobrém úmyslu jej třeba pohladit. Okamžitě protestuje odstoupením do bezpečné vzdálenosti. Tato očividná nepřístupnost je mnohdy mylně označována za plachost. Je to však v první řadě vypěstovaný instinkt a inteligentní obezřetnost, která je zvlášť markantní u fen jako nositelek života. Dáme-li však faraonovi dostatečný čas a prostor seznámit se s novou situací, s neznámou osobou, s nezvyklým prostředím, utvoří si sám vlastní názor a rozhodne se samostatně. Pak jde třeba k cizí osobě bez pobízení a rád, aby ji přátelsky nebo někdy až bouřlivě pozdravil. Nelze tedy hovořit o plachosti. Po tisíciletí musela tato rasa v boji o přežití používat především opatrnost, nezávislost a vlastní inteligenci. Zejména se však faraoni museli umět samostatně rozhodnout. Tyto stále se upevňující charakterové vlastnosti není možné ani po několika generacích potlačit či zcela odstranit. Příznivci faraonů to však ani nechtějí. Přejí si tuto rasu tak typickou, čistou a původní, jaká vždy byla, protože právě tento povahový rys je neoddělitelnou součástí jejich fascinující krásy. Smíří se na výstavách raději se ztrátou ocenění, není-li rozhodčí faraonovi zrovna sympatický. K seznamování tu nebývá čas a tak mnoho nádherných zvířat nemůže být z těchto důvodů veřejnosti vůbec představeno. Faraon není pro každého, je jednoduše „jiný“ než ostatní psi a i v tomto směru musíme být vděční maltézskému lidu, že měli tutéž snahu a přání.

 Majitelé faraonů si však váží ještě mnoha dalších vlastností svých psů. Faraon je hravý, veselý, má smysl pro humor a rád a hodně se směje. Angličané mu říkají „The smiling Hound“, „smějící se pes“. Má neobvykle silný a výrazný projev vůči člověku, snahu být mu maximálně srozumitelný a činí tak zejména mimikou obličeje, postavením svých velkých pohyblivých uší a pohledem jantarových očí. Je velmi vnímavý, sleduje osoby ve svém okolí s velkou pozorností a se zaujetím poslouchá jejich hlasy a rozhovory. Je rád, když se s ním hodně hovoří, s chutí „odpovídá“ a není-li mu věnována někdy dostatečná pozornost, začíná „rozhovor“ sám. Říká se o něm, že „mluví“. Toto konstatování není příliš nadsazené, zvukový kontakt je u faraona dalším silným výrazovým prostředkem ke komunikaci s člověkem. Faraon disponuje neuvěřitelně bohatou škálou tónů, od hlubokých hrdelních zvuků až po vysoké hvízdání či pískot. Kombinací těchto tónů různých délek a intenzity vzniká tolik specifických zvukových variant, že za krátkou dobu soužití můžeme s faraonem docela dobře „hovořit“.

Zanedbatelná není také skutečnost, že faraon je – právě pro tyto všechny svoje vlastnosti – vlastně všestranně použitelný. Pokud ovšem opravdu musíme u tak jedinečného zvířete na nějaký prospěch a užitek myslet. Jako chrt je na závodní dráze či při coursingu náruživý, je ve svém živlu a zcela popustí uzdu svému temperamentu. Protože loví nejen zrakem, ale i sluchem a čichem, žádné jiné plemeno chrtů se mu ve spolehlivosti na dráze a hlavně v chuti a radosti z běhu nevyrovná. Jeho silně vyvinutý lovecký pud má však svoje úskalí. Po celý svůj život musí být faraon při procházkách na bezpečném vodítku a možnost dostatečného pohybu a běhání mu musíme zajistit jen na oplocených místech. Faraona však lze také naučit poslušnosti, ale výhradně s mimořádnou trpělivostí a porozuměním. Nesnáší povely, nátlak, drill. Na běžnou a známou rutinu výchovy musíme zapomenout, systém „odměna – trest“ používat nelze. Najít pro faraona při učení přesnou míru formulace našich požadavků a pak ještě uvážlivější způsob naší reakce – to je úkol pro lékárnické váhy. Máme však jedno spolehlivé vodítko – faraon udělá všechno sám, rád a bez přinucení svému pánu pro radost. Miluje ho bezmezně a máte-li smečku, všichni se předhání v roztomilostech a prokazování náklonnosti. Ve spojení s jejich přirozenou hravostí toho můžeme využít, ale i tak – přivést faraona k poslušnosti není lehké. Ale že to jde, dokazují zkoušky základního výcviku poslušnosti, které v sousední SRN složili oba jedinci z chovného páru Tuyana a Deir–el–Bahrí, v USA se mohou pochlubit touto zkouškou dokonce u šedesáti faraonů. Zcela bez potíží lze faraona použít jako hlídače. Předurčuje ho k tomu další z jeho povahových rysů, ostražitost a pozornost. Při stálém sledování svého okolí – zejména v domácím prostředí – bezpečně zaznamená a ohlásí každou změnu, neobvyklý a podezřelý zvuk, cizí osobu. Při bezprostředním narušení jeho teritoria použije i výhrůžný štěkot, nikdy však neútočí.

V rámci tohoto článku není možné beze zbytku vyčerpat všechny pozoruhodné zvláštnosti faraonského chrta. Stále ještě zůstává mnoho nevysvětlitelného nejen v jeho minulosti, obestřené kouzlem dávnověku a tajemstvím pyramid, ale i v současné moderní době. Rozhodně však tento odkaz starých Egypťanů zasluhuje naši velkou pozornost, aby byla záchrana a uchování tohoto fascinujícího zvířete pro budoucí generace úspěšná.


bartod © 2008 Na počátek stránky    |     Hlavní stránka